.png){kind=logo}
Status a symbolismus perel v období renesance jen nabral na síle. Jak jsme zmínili v našem minulém příspěvku, od 14. století se perlové šperky staly módní záležitostí, protože dříve byly dostupné pouze vládnoucí vrstvě, nyní si je mohl dovolit každý, kdo na to měl prostředky. V klasickém umění se perly začaly těšit oblibě vzhledem k jejich symbolickému významu čistoty ve spojení s dalšími drahokamy: diamanty (stálost a ctnost) a rubíny (vášeň, láska a krása), a staly se tak symbolem ctnostného manželství a věrnosti.
Perly v období renesance
Nejkvalitnější perly stále pocházely z oblasti Perského zálivu, jižní Indie a Cejlonu, ale objevení nových námořních cest do Asie Portugalci a do Nového Světa Španěly otevřelo i cestu k novým zdrojům perel. V roce 1507 Portugalci vstoupili do Perského zálivu pod vedením Alfonsa Albuquerque a ovládli obchod s perlami do Evropy a portugalské kolonie Goa (dnes indický svazový stát ležící na pobřeží Arabského moře). Goa byla hlavním centrem obchodu s perlami a Portugalcům se podařilo obchod s perlami skutečně globalizovat navzdory konkurenci Španělů s perlami z Ameriky. Kryštof Kolumbus objevil významné zdroje perel u pobřeží Venezuely na své třetí cestě do Ameriky v roce 1498 a tento objev vyhověl rostoucí poptávce po perlách v Evropě. Španělští konkvistadoři pak odkryli další naleziště u pobřeží Mexického zálivu a Kalifornského zálivu (v té době pojmenovaného Cortézovo rudé moře podle krveprolití, kdy Hernán Cortés a jeho muži systematicky zničili Aztéckou říši a kolonizovali tento region). Okolo roku 1500 byly aztécké chrámy a paláce vypleněny a Španělé našli neuvěřitelné množství perel. Majští a aztéčtí vládci byli známí výjimečnou oblibou perel, zvláště těch černých. Když Španělé dobyli Montezumův palác, stěny prý byly pokryty perlami a smaragdy. V průběhu 16. a první poloviny 17. století se obchod s perlami z Ameriky stal hlavním zdrojem španělských příjmů. Vzácné, téměř naprosto černé perly z Kalifornského zálivu se staly žádanou raritou, protože v této době byl Kalifornský záliv jejich jediným zdrojem.
Ti, kteří po období reformace zůstali věrni katolické víře, dále nosili šperky z bílých perel jakožto symbolů Krista. Perlové kříže se těšily velké oblibě, zvláště v kombinaci s rubíny symbolizujícími Kristovo mučednictví. To bylo ještě lépe viditelné na přívěscích s vyobrazením obětního beránka reprezentujícího Krista. Říkalo se jim Agnus Dei (Beránek Boží) a často měly podobu beránka vyrobeného ze shluků bílých perel.
V období renesance se designy světských šperků stávaly stále řemeslně i námětově složitějšími. Zlatníci měli v oblibě témata dávných mýtů, alegorie a znamení. Znovu objevený zájem o Antiku započal v 15. století v Itálii a v 16. století se rozšířil i do zbytku Evropy. Humanističtí vzdělanci tak vedli společnost k zájmu o osobnost jednotlivce a jeho charakter. Důkazem je móda šperků s vyobrazením osob a miniatur, zvláště populárních mezi šlechtickými rodinami a dvořany. Šperky provedené do nejmenšího detailu poskytují informace o svém nositeli, kdo měl v té době dovoleno nosit perly, kdo si je mohl dovolit a jaké módní trendy zrovna panovaly v době a místě vzniku šperku. Stejně jako ostatní šperky, i perlové šperky byly předávány dalším generacím a předělávány tak, aby byly poplatné módě - perlové náhrdelníky se zkracovaly nebo prodlužovaly, podle módy i velikosti nositele. To, že perlové náhrdelníky byly zvláště populární, dokazuje i množství jejich vyobrazení z renesančního období, i když se jich dodnes mnoho nezachovalo.
Od 16. století dál se zachovaly nejen obrázky perlových šperků, ale i příběhy o perlách tak výjimečných, že dostaly vlastní jméno, i o jejich majitelích. Dnes však již není možné jednotlivé perly identifikovat a tyto příběhy tak ověřit. Hedvábná vlákna, na která byly perly v té době navlékány, se časem předřela vahou perel, zlaté dráty, které držely perly pohromadě se opotřebovaly nošením a šperky tak musely být předělány. Jak již bylo zmíněno výše, perlové šňůry byly často znovu navlékány, jejich délka byla upravována, na náhrdelníky byly přidávány nové uzávěry. Dnes tedy již není možné rozpoznat konkrétní šperky podle dobových popisů.
Inventáře s malovanými vyobrazeními šperků byly poměrně vzácné, ale přesto se jeden takový exemplář dochoval až dodnes, a tím je Kleinodienbuch od Hanse Mielicha datovaný mezi léty 1552-1555. Jedná se o ilustrovanou kolekci šperků Anny Rakouské, manželky Albrechta V. Vévody Bavorského. Kniha dokumentuje moderní šperky té doby a pomáhá nám identifikovat podobné kousky i trendy, které přežily po delší dobu. Jedním z takových šperků je i náhrdelník dnes uložený v londýnském Victoria and Albert Museum, který by měl pocházet z habsburského hradu Ambras blízko Innsbrucku v Rakousku.
Dalším malovaným katalogem šperků je album, které zřejmě patřilo Arnoldu Lullsovi, antwerpskému zlatníkovi a obchodníkovi se šperky, který prodával šperky i anglickému královskému dvoru Jakuba I. a Anny Dánské. Na jednom z vyobrazení můžeme vidět perlový náhrdelník se velkým závěsem z drahokamů, který mohl být vyroben okolo roku 1550, ale přesto byl považován za módní i o 40 let později. Není však možné určit, zda byly perly přidány k existujícímu přívěsu nebo byl přívěs navržen k již hotovému perlovému náhrdelníku.
Styl šperků a oděvů šlechty byl přebírán i dalšími vrstvami renesanční společnosti a přizpůsobován jejich možnostem - pokud byly perly z východu nebo z Ameriky příliš drahé, byly použity sladkovodní perly z evropských řek nebo dokonce umělé perly, jejichž produkce v 16. a 17. století významně vzrostla.
Vášeň pro luxus v renesanci dobře demonstruje portrét Barbary Pallavicino, členky šlechtické rodiny ze severu Itálie, z roku 1510. Na obraze ji můžeme vidět s krátkým náhrdelníkem z velkých perel se závěsem z veliké perly a podobně velikými perlami ve vlasech. V té době se do módy opět dostaly perlové náhrdelníky bez zlatých oddělovačů nebo komponentů, jak byly nošeny ve starém Římě, a perlové kapky měly neuvěřitelnou hodnotu. Soudobé italské portréty, často pořizovány ke svatbě, nesou podobné znaky a můžeme na nich najít podobný styl šperků, i když v různé hodnotě. Častá je opět kombinace perel, diamantů a rubínů.
Šperky plné symbolů a nejrůznějších poselství lásky se staly ještě komplikovanějším. Jako např. přívěs, který využívá nevšedního tvaru barokní perly, která v něm představuje gondolu s figurínami ze zlata pokrytého smaltem. Milenci sedí uprostřed a na loutnu jim hraje Pantalone (postava z divadelních her commedia dell’arte). Celou scénu zdobí další perly a rubíny a milostný příběh pak doplňují pomněnky kolem gondoly symbolizující věčnou vášeň. Lodě vůbec měly ve špercích rozmanitý význam: bohatství, vítězství, alegorie lásky schopné přestát bouři.
Perly se staly součástí osobních, politických, královských intrik, i těch, které se týkaly složitých manželských aliancí mezi nejbohatšími rody Evropy. Kateřina Medicejská, která pocházela z Florencie z bohaté obchodnické rodiny, si vzala budoucího francouzského krále Jindřicha II. Jejich syn František II. se oženil s královnou Marií Stuartovnou, která ke sňatku dostala od své tchýně 6 řad výjimečných perel. Tyto perly se později staly předmětem kontroverze, když si je v aukci zakoupila královna Alžběta I., kde byly prodávány Mariinými oponenty, kteří ji drželi ve Skotsku v zajetí. Francouzský velvyslanec informoval Kateřinu Medicejskou, která osud těchto perel pozorně sledovala, že anglická královna o ně měla velký zájem již od počátku. Portrét Kateřiny Medicejské pořízený u příležitosti její korunovace francouzskou královnou v roce 1549 ukazuje její velkou lásku k perlám. Množství perel, které má na sobě lze interpretovat jedině jako symbol bohatství a společenského postavení. Perlami jsou pokryté její šaty, na krku má perlový náhrdelník s perlovými přívěsky, které lze vidět i na náušnicích a pásku.
Podobný je i koncept portrétů anglické královny Alžběty I., která používala perly a jejich symbolického významu čistoty a cudnosti na svých portrétech k podtržení své image „panenské královny“ a zároveň zdůraznění bohatství svého království. Na portrétu z roku 1588 oslavujícím porážku španělské armady můžeme vidět španělské loďstvo ohrožované z jedné strany tím anglickým a bouří hnané na útesy na druhé straně. Alžběta sama stojí vedle perlami a drahokamy pokryté koruny, její ruka spočívá na glóbusu, symbolizujícím svět, který obeplul sir Francis Drake, konkrétně na území severní Ameriky, kde byla právě založena první anglická kolonie. Perly jsou také vyobrazeny na Alžbětině plášti, jejích šatech, kde tvoří jakýsi pás cudnosti, dokonalé perlové kapky zdobí její vlasy jako svatozář, řady perel, které jí padají až k pasu jsou znakem nezměrného bohatství a moci. Součástí Alžbětiny sbírky byly i perlové šňůry, které jí odkázal přítel z dětství Robert Dudley, v jeho poslední vůli jsou popsány jako šňůra 600 krásných perel. Dudley sám měl perly v oblibě a by často portrétován s perlovými šperky.
Perly jsou od renesance přímo spojovány se smrtí. Klasická víra, že perly vznikly ze slz bohů je spojovala se zármutkem a slzami, představu, kterou vyjádřil i Shakespear ve své hře Richard III.: „tekuté kapky slz, které jsi ronil se vrátí zpět, proměněné v orientální perlu“. V průběhu renesance a baroka bylo v některých zemích zvykem, že vdovy nosily černou barvu a jedině perlové šperky jim byly dovoleny, ostatní šperky byly vnímány jako frivolní. Tradice nošení perel na pohřby jako znak úcty k zemřelému přetrvala až do 20. století.
Víra v léčivé vlastnosti perel trvala i v období renesance. Francis Bacon (1561-1626) bral drcené perly rozmíchané v citrónové šťávě jako elixír na prodloužení života, zatímco Filípína Welserová (1527-1580), manželka habsburského arcivévody Ferdinanda II., doporučovala drcené perly smíchané s dalšími zvířecími produkty jako lék na ženské choroby ve své knize o léčebných prostředcích, jejíž originál je uložen na hradě Ambras.
Perly v období baroka
Zdá se, že na konci 16. a začátku 17. století se symbolika perel posunula od čistoty a panenství k plodnosti a mateřství. Svatební portréty jsou stále in, ale objevil se nový žánr portrétů, kde se ženy nechávaly portrétovat těhotné. Příkladem je portrét neznámé dámy přisuzovaný Marcusovi Gheeraertsovi mladšímu. Žena má na sobě světlé šaty bohatě vyšívané symboly plodnosti jako jsou žaludy, zimolez a hrášek. Obrysy jsou vyšívané perlami. Na krku má mnohořadý perlový náhrdelník, na zápěstí perlové náramky, ve vlasech perlovou čelenku a další perlové ozdoby.
Později v 17. století se perly objevovaly v milostném až erotickém kontextu. Hluboké výstřihy zdobily perlové náhrdelníky s přívěsky. Do módy se dostaly šperky ve tvaru mašlí, které měly kromě dekorativního účelu i symbolický význam jako tzv. uzel milenců - symbol pravé lásky, jehož popularita nejen ve špercích přetrvala do 18. století.
Je patrné, že velké oblibě se těšily perly ve tvaru kapek. Často byly nošeny muži jako single náušnice, jak je ostatně možno vidět na bezpočtu portrétů anglického krále Karla I. Tyto perly byly dalšími generacemi bezpochyby předělány na dámské párové náušnice. O to zajímavější je, že právě náušnice Karla I., kterou měl na sobě při své popravě v roce 1649 se dochovala až do současnosti. Dnes je součástí soukromé sbírky spolu s dokumentem potvrzujícím její autenticitu, který podepsala jeho vnučka, královna Marie II.
Perly, ačkoliv byly v 17. století nošeny v obrovském množství, se do dnešní doby prakticky nedochovaly, pouze jejich vyobrazení na portrétech. Cena perel se v té době téměř ztrojnásobila, protože začal vysychat jejich přísun z amerických zdrojů. Z tohoto důvodu se předpokládá, že velká část vyobrazených perel byly imitace. V 16. století se umělé perly vyráběly z rybích šupin a Leonardo da Vinci popisuje, jak rozpustit perly v citrónové šťávě a smíchat je s vaječnými bílky tak, aby se vytvořila hmota, ze které lze vymodelovat perly libovolné velikosti. Od 17. do 18. století se objevují ilustrované recepty na výrobu umělých perel. Centrem jejich výroby se stala Francie - francouzské imitace perel byly tak dokonalé, že je mnohdy bylo obtížné rozeznat od pravých perel. Stejně tak se začaly objevovat napodobeniny drahých kamenů ze skla. Zajímavé je, že umělé perly a drahokamy se často usazovaly do šperků společně s jejich pravými předlohami.
Perly v období rokoka
Na všech královských dvorech Evropy a ve vyšších kruzích se dámy předháněly v tom, která bude mít dražší šperky, jejichž styl se řídil módou ve Versailles a Paříži. Tyto šperky byly spíše než ozdobou, prohlášením o společenském a rodinném postavení. Portrét Marie Terezy Habsburské, manželky francouzského krále Ludvíka XIV., má fungovat především jako důkaz jejího nezměrného bohatsví. Její šaty jsou bohatě zdobeny perlami, diamanty, rubíny a safíry.
Obchodníci se šperky cestovali po celém světě, aby svým klientům sehnali ty nejúžasnější perly a drahokamy. Jean-Baptiste Tavernier (1605-1689) podnikl celkem 6 cest do Indie a Mughalské říše a dokonce až na Lávu, aby zajistil ty nejkvalitnější klenoty pro francouzský královský dvůr. O svých výpravách sepsal knihu Cesty do Indie, která obsahuje i vyobrazení šesti nejznámějších a největších perel té doby.
V 2. pol. 17. st. se do módy dostávají krátké perlové náhrdelníky v kombinaci s barevným hedvábím a brokátem, a velké perlové kapky v kombinaci s diamanty, trend, který byl převzat od francouzské královské rodiny. Velké náušnice, charakteristické shluky perel nebo diamantů a opět velkými perlami ve tvaru perel si svou popularitu udržely až do 18. století. V 18. století pokračovala fascinace perlami, ale do popředí se v této době dostávají spíše diamanty. Obrovská poptávka po diamantech byla pokryta díky novým diamantovým dolům v Brazílii, což v Evropě umožnilo vznik naprosto nepředstavitelného množství diamantových šperků, často v kombinaci s perlami. Klenoty se nyní zdobí především živůtky šatů, ale módní zůstávají krátké náhrdelníky nebo saténové stužky zdobené drahokamy a uvazované místo náhrdelníku.
Kromě dokonalých perel se ve špercích začínají objevovat i tzv. mabe perly rostoucí na stěnách ústřic. Začíná totiž docházet k diferenciaci mezi formálními a neformálními šaty, což s sebou nese perlové šňůry omotané okolo zápěstí, s přezkami z kamejí, miniaturními portréty i pramínky vlasů milovaných osob. Módními ikonami jsou v této době Marie Antoinetta, francouzská královna, její matka Marie Terezie, rakouská císařovna, anglická královna choť Charlotte a ruská carevna Kateřina Veliká. Společná je jim láska k opulentním šperkům. Šperky však nejsou vyhrazeny pouze ženám: anglický král Jiří III., manžel královny Charlotte, nosil ke speciálním příležitostem velké množství drahých šperků, zvláště knoflíků.
V 2. pol. 18. st. se díky narůstající síle střední třídy zvyšuje dále poptávka po perlách a diamantech, protože i její příslušníci kopírují šperky nošené šlechtou. Podle finanční situace se šperky osazují pravými drahokamy nebo imitacemi. Vzorem je Paříž a je tedy paradoxní, že právě v Paříži dojde při Velké francouzské revoluci v roce 1789 ke svržení starého pořádku a status města jakožto centra obchodu s luxusem je ohrožen. Stejné ideály, které vedou k popravě Marie Antoinetty poškozují i klenotnických průmysl, jehož klientelou byla především šlechta a bohatí. Mezi lety 1793-4 dokonce nošení zdobených přezek na botách vedlo rovnou na guillotinu. Cena perel, drahokamů a šperků obecně prudce poklesla, protože trh mimo Francii byl zaplaven šperky těch, kterým se podařilo před Revolucí uniknout.
Koncem 18. století jsou perly stále velice populární a stále častěji se používají pro výrobu šperků sentimentální hodnoty: šperků oslavujících lásku nebo nošených k připomínce zesnulých.
Období mezi 16. a 18. stoletím se z hlediska šperků vyznačuje především opulencí a smyslem pro symetrii. I v naší nabídce můžete nalézt opravdové skvosty, za které byste se nemuseli stydět ani na královském dvoře:
Třeba perlový kříž v renesančním stylu
nebo kratší náhrdelník z kulatých perel jako na portrétu Barbary Pallavicino
anebo náušnici jako nosil nosil Karel I.?
Comments